Olivovníky

Narozen 15. května 1962 v Praze.

Písničkář, grafolog a psychoterapeut.

Absolvent katedry kulturologie na FF UK, zakladatel České grafologické komory, do roku 2003 působil jako hudební antikvář. V roce 1990 zvítězil v  písničkářské soutěži O ptáka Noha. Vystupoval s alternativní rockovou skupinou Před Vaším Letopočtem (Vlastislav Matoušek, František Janče, JJ), v triu s  Janem Burianem a Františkem Jančem, nejčastěji však vystupoval a nahrával s  písničkářem a kytaristou Františkem Jančem a Antonínem Bernardem a Vítkem Kahlem (členy Majerových Brzdových Tabulek). Je členem volného sdružení Osamělí písničkáři. Vydal osm alb (Před Vaším Letopočtem; Nejprodávanější deska; Buď moje slunce; V samomluvě; Vypadáte opravdu dobře; To srdce; Mýlíš se řekla láska a Tuláci v zrcadlovém sále). Vydal čtyři knihy (Čistý průstřel; Odtékám – výběr z písňových textů; Já tomu říkám Zen, jak tomu říkáš ty; již v pěti vydáních i publikaci Grafologie – více než diagnostika osobnosti) a spolu s Boženou Správcovou knihu Sítě vnitřního umění o grafologii, psychoterapii a kontextu snového krokodýla. Informace o něm najdete na www.jerabek.estranky.cz.

Písničkář v kostičce ledu

Honza Jeřábek je doktor kulturní antropologie, psycholog, který se zabývá tajemstvím gest a všech možných výrazů lidského těla. Napsal několik knih o  grafologii, ale také vydal sbírku koanů, výbor básnických textů Odtékám, a nedávno s ním vyšel knižní rozhovor pod názvem Sítě vnitřního umění. Jeho obdivovatelů nejsou tisíce, ale ti, které má, jsou schopni se za ním trmácet stovky kilometrů a neváhají mluvit o tom, že je to jejich "guru". Kdysi pracoval v antikvariátu s hudebninami a zásoboval hudební kritiky (například Jiřího Černého) nejen neznámými a nesehnatelnými nahrávkami z undergroundu, ale třeba i moderní vážnou hudbou. V roce 1988 jsem v  alternativní písničkářské soutěži O ptáka Noha poprvé uslyšel jeho písničky a  od té doby ho mám rád. Jeho texty jsou tajemnými příběhy duší uvězněných jednak v tělech vlastních a zároveň v korpusech panelových domů a sídlišť. V  písni Je sama třeba vypráví o tom, jak manželka přichází domů a  nachází svého muže sedícího v přesně stejné poloze jako včera. Vůbec už spolu nemluví, nekomunikují, ale ona si pořád říká, že je to přece lepší než být sama. V písni Odtékám dívka pozoruje, jak šupiny její kůže a vlastně i ona sama pomalu odtéká z vany, jindy se hlavní hrdina příběhu probouzí v  kostičce ledu nebo ho přistihneme, jak se opatrně rozhlíží po světě kukátkem ve dveřích. Honza Jeřábek dokáže přesně vystihnout naše každodenní traumata a  tajemství, a když si oblíbíte jeho způsob psaní a zpěvu, jeho úspornou a  účelnou hru na španělku, když přijmete jeho zneklidňující klid a vpustíte ho do svého života, už se ho nezbavíte. Jeho písničky se vám pak každou chvíli vracejí v různých životních situacích.

Vydal spoustu desek, většinou vlastním nákladem nebo ve spolupráci s různými drobnými firmičkami. Často natáčel za asistence jiné charismatické osobnosti pražského hudebního podsvětí, kytaristy a písničkáře Františka Jančeho. Charakteristickým rysem Jeřábkovy osobnosti je jeho naprostá rezignace na kontakty se světem takzvaného showbyznysu. Nutno ovšem říci, že jde o nezájem oboustranný. Přestože Jeřábkovy písničky patří už dvacet let bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co bylo na naší scéně vytvořeno, jeho desky téměř neseženete. Největší naději byste možná měli, kdybyste oslovili autora samotného. Člověk jako on má zkrátka v životě na práci spoustu zajímavějších věcí než zabývat se distribucí svých písní. Měly by to dělat vydavatelské firmy, ale pro ně je zase téměř nemožné pochopit takovýto přístup k věci. U  nás není prostě zvykem chodit za umělcem domů a nebo na něj čekat, až půjde nakoupit a snažit se ho přemlouvat, aby své dílo propůjčil veřejnosti, i kdyby to byl třeba sám Leonard Cohen. Možná tím spíš - s takovými lidmi je přece těžká práce…

Jan Jeřábek v současné době nikde nevystupuje, ale na večírcích osamělých písničkářů má tak zvanou "divokou kartu" - může si přijít zahrát, kdy chce…

Jan Burian