Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Hutka a spol. zasazeni do dějin

Historik Houda napsal knihu o písničkářském sdružení Šafrán
A možná víc o době normalizace

Shrnutí historie písničkářského sdružení Šafrán (existovalo v letech 1972 až 1977) do jednoho objemného knižního svazku je důležitý počin. Nejen kvůli zmapování činnosti Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty či Vlasty Třešňáka v nepřehledných „normalizačních“ časech. Ale také kvůli oživení paměti v dnešní době, kdy se jménem populistické rádoby sociální politiky zapomíná na běžné praktiky tzv. socialistických společenských zřízení.

Díry v totalitě

Ve stěžejním prvním oddíle knihy členěné do čtyř částí rozebírá historik Přemysl Houda nejen dějiny samotného Šafránu, ale také dobové reálie jako díry v paragrafech, díky kterým mohlo protirežimní a obtížně cenzurovatelné písničkářské sdružení překvapivě dlouhou dobu působit na oficiální scéně. Podrobně Houda popisuje i způsob, jakým byl Šafrán nakonec Státní bezpečností „eliminován“, včetně donucení Hutky a Třešňáka k emigraci.

Houdův text je informačně hutný, přestože sběr dat musela ztěžovat již z podstaty efemérní povaha spolku písničkářských individualit, ignorování Šafránu většinou tištěných médií krom časopisu Melodie i překvapivá nepřesnost spisů StB. Pokud bychom měli studii něco vytknout, tak snad autorův sloh, připomínající spíše formální jazyk diplomových prací než literaturu faktu. Takový způsob psaní ale bohatě vyvažuje zasvěcenost pohledu a důraz na opomíjené, ovšem důležité skutečnosti.

Dosud snad nebyla zapomenuta odvaha písničkářů Šafránu vyjadřovat se k nenormalitě normalizačního režimu veřejně a svobodně, bez ohledu na postihy až kriminalizaci jich samotných i jejich rodin. Jedním z opomíjených faktů, na který Houda upozorňuje, je však odvaha bezejmenných pořadatelů koncertů, kteří umožnili „problematickým“ nebo již oficiálně zakázaným osobnostem vystupovat. Přitom jejich pomyslnou odměnou nebyla ani ona „jánošíkovská" proslulost písničkářů.

Underground je nebral

Dalším důležitým momentem, který Houda zdůrazňuje, jsou spory Šafránu s undergroundem. Při pohledu zpět lidem často splývají pojmy underground, disent a scéna protestních zpěváků. V éře trpěného působení Šafránu však underground kritizoval Hutku a spol. za kolaboraci s totalitou. Aby mohli písničkáři Šafránu oficiálně vystupovat, museli halit svá sdělení v textech do jinotajů a alespoň formálně splňovat požadavky režimu, mít tzv. zřizující organizaci, povolení, přehrávky.

Oficiálním vystupováním prý Šafrán budil falešnou iluzi svobody. Do jisté míry je postoj undergroundu, který než aby kolaboroval, raději tvořil jen v soukromí pro hrstku zasvěcených, pochopitelný. Ovšem podle mnohých pamětníků nepředstavoval Šafrán žádný „falešný ostrůvek svobody“, ale jednu z mála vzpruh, díky kterým šlo zdravým rozumem přežít komunistické vymývání mozků.

Co člověk, to pravda

Cennou druhou část knihy tvoří faksimile vybraných dobových materiálů o Šafránu. I tato zdánlivě pouze dokumentační pasáž působí sugestivně. Chronologicky řazené články z časopisu Melodie, plakáty a obaly desek postupně střídají citáty ze spisů StB.

Aktuální rozměr dodávají knize Houdovy Rozhovory po třiceti letech, vedené se všemi členy Šafránu včetně epizodních (Michnová, Burian a Dědeček) a s manažerem Jiřím Pallasem. Paměť je médium klamavé a čas stírá detaily. Pravda má být jen jedna, dosti se však liší podle úhlu pohledu. O lecčems vypovídá, jak různě vnímají minulost Šafránu jednotliví protagonisté. Někdo zahořkle, jiný odtažitě, další málem romanticky.

Závěr svazku patří podrobným diskografiím členů Šafránu. K dokončení mozaiky možná v knize chybí dnešní muzikologický pohled na tvorbu jednotlivých písničkářů. Houda se však tušené výtce brání už v upoutávce na přebalu tím, že jeho záměrem bylo vytvořit pramenné historické dílo, což se mu povedlo beze zbytku.

---